Růžová

„Stupínky lásky: 1. setkat se pouze, 2. tváří v tvář si být, 3. srdce slyšet znít, 4. přiznat se k chvění, 5. v náhlém políbení obejmout se dlouze, 6. jednu touhu mít, 7. jedním snem se zpít, 8. bez konce se slít, 9. nerozlučně žít, 10. spolu k hrobu jít.“

– Konstantin Dmitrijevič Balmont

Někoho potkáme, začne se nám líbit, máme z něj motýlky v břiše, neustále na něj myslíme, píšeme si s ním, toužíme po jeho přítomnosti víc a víc..

Snažíme se poznat jeden druhého, zjišťujeme, že je téměř dokonalý. Má podobné zájmy, názory, stejný pohled na život, na budoucnost... A přesně v tomhle přichází čas růžových brýlí.
Všechno je dokonalé, jsme zamilovaní, šťastní...

Po nějaké době přijde společný život. Ze začátku je vše úžasné, ale po čase se začnou ukazovat různé chyby toho druhého. To je v pořádku, nikdo nejsme dokonalí a pravá láska přece spočívá v tom milovat toho druhého i s chybami.

Ale - nejsou chyby jako chyby. A i když někde hluboko víme, že ty "druhé" chyby jsou vážné, přesto je přecházíme. Říkáme si, že ten druhý je prostě jiný, nebo - že se změní - a to začíná být velký problém. Ano, lidé se mohou měnit, ale ne ve své podstatě. Můžou přestat kouřit nebo pít, ale nikdy nezmění svůj charakter.

Ale zpátky k věci - my si tedy myslíme, že když začneme mluvit o tom, co nám na druhém vadí a co nám ubližuje, tak ten druhý si to uvědomí a začne s tím nějak pracovat. Ale zase - není pracovat jako pracovat. Ten druhý může mít plnou pusu řečí jak to vše změní a že nás miluje atd.
My tomu teda uvěříme, protože milujeme. I když nám druzí říkají, že se jim to nepozdává. Ale však co, oni s námi nežijí.

Takže věříme, milujeme, přecházíme, máváme nad tím vším rukou a postupně se se vším smiřujeme.
A tady dost.

Co jsou ještě růžové brýle a co už je naivita a blbost? To je opravdu láska?
Proč bysme měli být ve vztahu, ve kterém nám není dobře? Ve kterém nejsme šťastní? O co ještě musíme v takovém vztahu, kdy ten druhý na to kašle, dělá si co chce, ponižuje nás, přijít? O svou důstojnost, samy sebe?

Nemusíme. Jen si musíme uvědomit, jestli to za to všechno opravdu stojí a jestli vůbec něco takového má budoucnost. Možná potřebujeme trošičku pošťouchnout "zvenčí", potřebujeme někoho, kdo nám otevře oči a ukáže nám, že to je celé špatně a že se dá fungovat naprosto jinak. Normálně.

A potom většinou přijde prozření. Co jsme si to mysleli? Kdo jsme byli? Proč jsme to nechali zajít až do fáze, kdy už jsme jen přežívali? Každý přece máme právo být šťastný. Každý máme právo být s někým kdo si nás váží, kdo nás opravdu miluje a nezašlapává do země, ale naopak, snaží se nás pozvednout. Být si navzájem oporou. A to je to. Cesta životem není snadná a nepotřebujeme na ní mít lidi, kteří nám to ještě víc stěžují, ale lidi, kteří nám to ulehčují. Sobě navzájem. A o tom to celý je. Být na všechno dva. Na lásku, na štěstí, ale i na starosti a těžké časy...

A podle mě to vůbec není nereálné. Stále věřím, že tohle všechno existuje a že tohle všechno ke každému přijde v ten správný čas...

Proč si necháváme ubližovat ?

"Domácí násilí je fyzické, psychické anebo sexuální násilí mezi blízkými osobami, ke kterému dochází opakovaně v jejich soukromí a tím skrytě mimo kontrolu veřejnosti, intenzita násilných incidentů se stupňuje a vede ke ztrátě schopností včas tyto incidenty zastavit a efektivně vyřešit narušený vztah."

Zamilovala jsem se. Do člověka, který seděl ve vězení. Zhruba před 3 lety. Po sedmiměsíční známosti jsme spolu začali bydlet. Já šla úplně poprvé od rodičů, těšila jsem se. 
Protože mu zároveň skončil trest, neměl vůbec nic, zařizovala jsem tedy všechno já - kauce na byt, první nájem, základní nábytek - z mých úspor. Byla jsem zamilovaná, slepá, blbá - "Já ti to všechno vrátím", říkával. 
Idyla se ale změnila v psychodomeček (výraz od mé bývalé kolegyně z práce). Všechno jsem dělala špatně. Byla jsem neschopná. Blbá. Kráva. Holka, co nikdy nic nedokázala a všechno za ni dělala maminka (hlavně, že on toho dokázal, když ve 30 letech neměl absolutně nic, jen 2x pobyt ve vězení). Byla jsem kontrolována kam jdu, s kým jdu, v kolik přijdu a nedejbože přijít o pár minut později. Moje kamarádky byly krávy. Nemohla jsem se ani nechat tetovat od mého známého. Nesměla jsem se oblékat jak jsem chtěla, žádný výstřih. Natož pak malovat - dodnes nezapomenu na scénu, kdy jsem šla do fitka a namalovala si černé linky: "Vypadáš jak ku*va!". Rozdávaly se i facky - nikdy ale nezanechal žádné stopy, na to byl až moc chytrý. 
Totálně psychicky mě zdeptal. Pořád jsem jen brečela, házela talíři na svou obranu nebo čímkoli jiným. Udělal ze mě hysterku. "Já přece taková nejsem", opakovala jsem si. Dokázal vytvořit naprosto dokonalou iluzi štěstí a toho, že je všechno ok a že vlastně s ním je to super.
Pak přišel s tím, že má exekuci, jestli mu pomůžu... Za půl roku přišel s další exekucí a že se to týká i jeho matky... Měsíc na to mě požádal i o ruku - ano, řekla jsem Ano. Kupoval si drahé věci na moji kreditní kartu, které neměl z čeho splácet. Brával si karty i peníze bez dovolení... 
Loni v půlce července jsem došla z práce domů a měla na stole dopis... Jeho věci sbalené a mě zůstaly dluhy. Nenechal mi ani na nájem, ani na jídlo. Prostě se po výplatě sbalil a šel. 
Nemilovala jsem ho už dlouhou dobu před tím. Bylo to spíš peklo než život. Asi jsem s ním byla už jen kvůli penězům, tedy kvůli tomu, že jsme všechno platili napůl. Dokázal mě naprosto oblbnout, věděl dokonale, co má říkat, abych mu věřila. 
Zpětně jsem se dozvěděla, že mě podváděl na každém rohu... 
Nezhroutila jsem se. Jeho odchodem se mi strašně ulevilo. Já sama bych ho nedokázala opustit, takže jsem byla ráda, že odešel. I když mi tu nechal pěknou paseku, ale mám kolem sebe lidi, kteří mi dokázali pomoct a díky nim jsem to zvládla.
Zpětně se absolutně nechápu. Jak jsem s ním mohla žít? Co jsem na něm viděla? Proč jsem neodešla? Jsem přece chytrá, tak co se stalo... Má odpověď na to všechno je Nevím. Opravdu nevím a myslím si, že na to nebudu mít nikdy odpověď. Možná jsem si chtěla dokázat, že mám na to s někým žít a ukončit to by bylo mé selhání... Nevím, opravdu ne. 
Teď, pomalu rok od jeho odchodu, se mám skvěle. Dokázala jsem se postavit na vlastní nohy, odstěhovat se z toho hnusného bytu do hezkého, jeho dluhy splácet tak, aby mě to nepoložilo - sice mám na 10 let vystaráno, ale nemusím odhánět exekutory. Našla jsem si nového přítele, který by mi snesl i modré z nebe a jsem to konečně zase já...
Nebyla to ale lehká cesta dojít až sem. Nezvládla bych to bez mé rodiny, bez mých přátel a bez mé druhé rodiny - kolegyň z práce. 
Beru to jako velkou životní lekci, kterou jsem si prostě musela projít, abych mohla být tam, kde jsem teď.
A teď? Teď chci zase psát blog :-)