"Domácí násilí je fyzické, psychické anebo sexuální násilí mezi blízkými osobami, ke kterému dochází opakovaně v jejich soukromí a tím skrytě mimo kontrolu veřejnosti, intenzita násilných incidentů se stupňuje a vede ke ztrátě schopností včas tyto incidenty zastavit a efektivně vyřešit narušený vztah."
Zamilovala jsem se. Do člověka, který seděl ve vězení. Zhruba před 3 lety. Po sedmiměsíční známosti jsme spolu začali bydlet. Já šla úplně poprvé od rodičů, těšila jsem se.
Protože mu zároveň skončil trest, neměl vůbec nic, zařizovala jsem tedy všechno já - kauce na byt, první nájem, základní nábytek - z mých úspor. Byla jsem zamilovaná, slepá, blbá - "Já ti to všechno vrátím", říkával.
Idyla se ale změnila v psychodomeček (výraz od mé bývalé kolegyně z práce). Všechno jsem dělala špatně. Byla jsem neschopná. Blbá. Kráva. Holka, co nikdy nic nedokázala a všechno za ni dělala maminka (hlavně, že on toho dokázal, když ve 30 letech neměl absolutně nic, jen 2x pobyt ve vězení). Byla jsem kontrolována kam jdu, s kým jdu, v kolik přijdu a nedejbože přijít o pár minut později. Moje kamarádky byly krávy. Nemohla jsem se ani nechat tetovat od mého známého. Nesměla jsem se oblékat jak jsem chtěla, žádný výstřih. Natož pak malovat - dodnes nezapomenu na scénu, kdy jsem šla do fitka a namalovala si černé linky: "Vypadáš jak ku*va!". Rozdávaly se i facky - nikdy ale nezanechal žádné stopy, na to byl až moc chytrý.
Totálně psychicky mě zdeptal. Pořád jsem jen brečela, házela talíři na svou obranu nebo čímkoli jiným. Udělal ze mě hysterku. "Já přece taková nejsem", opakovala jsem si. Dokázal vytvořit naprosto dokonalou iluzi štěstí a toho, že je všechno ok a že vlastně s ním je to super.
Pak přišel s tím, že má exekuci, jestli mu pomůžu... Za půl roku přišel s další exekucí a že se to týká i jeho matky... Měsíc na to mě požádal i o ruku - ano, řekla jsem Ano. Kupoval si drahé věci na moji kreditní kartu, které neměl z čeho splácet. Brával si karty i peníze bez dovolení...
Loni v půlce července jsem došla z práce domů a měla na stole dopis... Jeho věci sbalené a mě zůstaly dluhy. Nenechal mi ani na nájem, ani na jídlo. Prostě se po výplatě sbalil a šel.
Nemilovala jsem ho už dlouhou dobu před tím. Bylo to spíš peklo než život. Asi jsem s ním byla už jen kvůli penězům, tedy kvůli tomu, že jsme všechno platili napůl. Dokázal mě naprosto oblbnout, věděl dokonale, co má říkat, abych mu věřila.
Zpětně jsem se dozvěděla, že mě podváděl na každém rohu...
Nezhroutila jsem se. Jeho odchodem se mi strašně ulevilo. Já sama bych ho nedokázala opustit, takže jsem byla ráda, že odešel. I když mi tu nechal pěknou paseku, ale mám kolem sebe lidi, kteří mi dokázali pomoct a díky nim jsem to zvládla.
Zpětně se absolutně nechápu. Jak jsem s ním mohla žít? Co jsem na něm viděla? Proč jsem neodešla? Jsem přece chytrá, tak co se stalo... Má odpověď na to všechno je Nevím. Opravdu nevím a myslím si, že na to nebudu mít nikdy odpověď. Možná jsem si chtěla dokázat, že mám na to s někým žít a ukončit to by bylo mé selhání... Nevím, opravdu ne.
Teď, pomalu rok od jeho odchodu, se mám skvěle. Dokázala jsem se postavit na vlastní nohy, odstěhovat se z toho hnusného bytu do hezkého, jeho dluhy splácet tak, aby mě to nepoložilo - sice mám na 10 let vystaráno, ale nemusím odhánět exekutory. Našla jsem si nového přítele, který by mi snesl i modré z nebe a jsem to konečně zase já...
Nebyla to ale lehká cesta dojít až sem. Nezvládla bych to bez mé rodiny, bez mých přátel a bez mé druhé rodiny - kolegyň z práce.
Beru to jako velkou životní lekci, kterou jsem si prostě musela projít, abych mohla být tam, kde jsem teď.
A teď? Teď chci zase psát blog :-)
